Řekni proč - I. Ocejchovaná hvězdička

kapitola I. Ocejchovaná hvězdička


Hodinky na tmavém zápěstí dvakrát krátce zapípaly. Znamení, že odbyla půlnoc a jejich majiteli tak zbývá pouhých třicet minut, v kterých si může plně vychutnat svou hračku. Ticho lesa přerušovalo jen občasné zavzdychání a slabé vrčení motoru, jenž jim v podzimním chladu mělo přinést alespoň trochu tepla. Obloha byla zakrytá těžkými mraky značící přicházející bouřku a jediným zdrojem světla tak byla žárovička nad předními sedadly.
Na zadních se proplétala dvě těla. Opálený muž se zlatými hodinkami a drobné blonďaté stvoření.
Na první pohled se pohlaví druhé osoby nedalo rozeznat; po tváři měla rozmazanou křiklavě rudou rtěnku, kolem očí se jí třpytily glitry, vlasy spadající až po ramena... jakmile ale zaklonila hlavu, na krku se výrazně rýsoval ohryzek a když z ní muž dychtivě serval tričko, vše bylo jasné.
Mladý muž, bezpochyby již rok plnoletosti dávno dosáhl. Oproti statnému jižanovi přesto vypadal nepřirozeně křehce, skoro až dětsky. Ovšem to, že zdání klame, dokazoval každou následující vteřinou. Jediným pohybem svému společníkovi rozepnul pásek s velmi draze vyhlížející sponou a málem ho tak zničil, načež se přisál k snědě zabarvené pokožce.
Z mužových úst se vydralo něco mezi zavrčením a sténáním. Mladíka, který se mu dosud neposedně kroutil na klíně jak hádě, si dlaněmi přikoval k tělu a donutil ho, aby ve svém počínání na chvíli přestal.
„Dej si pozor, všechno je to z Řecka. Nedokážeš si představit, jak pekelně drahý to bylo.“
I přes varovný tón hlasu se blonďaté stvoření usmálo. Provokativně muži zmáčklo tvář a přejelo mu po ní jazykem. „Pochybuju, že dražší než já.“ Na místo odpovědi se mu muž vášnivě zakousl do krku...


„Kurva, kurva, kurva!“ Nicolas přecházel po místnosti sem a tam s rukama v bok. Stejně rozzuřený a nedočkavý jak hladový lev v kleci, kterému již před hodinou měli přinést čerstvou flákotu.
Adrian se rozvaloval v křesle určeném pro zámožné pány a paní, jenž si sem každý večer chodívají za tučnou sumu užívat. Přes pravé opěradlo měl přehozenou nohu a na pracovním stole před sebou přepočítával peníze. Ještě před několika minutami se sice rozčiloval a vztekal jak malé dítě, ale nyní to za něj převzal Nick. Špulil rty a mračil se, přesto se zdál relativně klidný.
Do místnosti vtrhl další muž. Zhruba stejně starý jako Adrian, ale již od prvního pohledu bylo jasné, že zde zastupuje úplně jinou funkci. Kvido byl zrzavý, zdaleka ne tak pohledný a očividně o sebe ani tolik nepečoval. Navíc byl celý udýchaný a rozcuchaný, tváře měl rudé a vypadal, jakoby se oblékl teprve před pár vteřinami. V rukou svíral diář a propisku, v uchu sluchátko od mobilu. Sotva vstoupil, podíval se na Nicka.
„No, to je dost,“ zavrčel Nick a pokynul mu, aby přišel blíž.
„Říkals, že je to urgentní,“ dostal ze sebe Kvido mezi hlubokými nádechy a zavřel za sebou dveře. Mohl si sednout do druhého křesla, ale neudělal to. Místo toho se o něj opřel rukou. Nick bez jediného slova trhl hlavou k Adrianovi, který pořád láskyplně svíral bankovky. Kvido pokrčil rameny. „A co jako?“
„Jak to myslíš a co jako?“ vyprskl vztekle. Obešel stůl, kde blonďatého chlapce popadl za čelist. Jakmile neměl dobrou náladu, nedokázal dobře odhadnout svou sílu, a ani v nejmenším si neuvědomil, že tak udělal dosti nešetrným způsobem.
„Hej,“ zakníkl Adrian ublíženě. „Dávej pozor... Nemůžu si dovolit mít modřiny.“
„Jakoby na tom teď záleželo,“ odsekl Nick, načež jeho bradu namířil tak, aby na krk lépe dopadlo světlo z lampy nad nimi. Nyní již šel na odhalené kůži jasně rozeznat purpurový flek nemalých rozměrů. Při tom pohledu Kvido potichu zaklel.
„Už to vidíš? Tak vidíš to?!“ Rozkřikl se a naštěstí už Adriana pustil. Ten si okamžitě postižené místo začal afektovaně třít. Namodralé papírky mu najednou nepřišly tak důležité. „Musíš zavolat Frederickovi... Nebo ne, zavolám mu sám. Ty se postarej o něj, na pár dní nám teď nebude k ničemu. Já se zatím pokusím dát všechno do pořádku, zatraceně!“
Dříve, když se podnik teprve rozjížděl, se podobné věci, jakože zákazník trochu ujel a zanechal na svém společníkovi nějakou památku, děly docela často. Jenže od doby, kdy si Nicolas konečně mohl dovolit zvednout ceny a to ke všemu pořádně, byly podobné příhody nežádoucí a každý byl také o tom předem informován. Jakákoliv poškození zvyšovala dojem použitosti a třebaže si té použitosti byli všichni vědomi, nikdo společníky s těmito stopami nechtěl. Proto Nicka několik dní bez Adriana, který tu byl považován za jednoho z těch luxusnějších, připraví o pěknou řádku tisíců liber. Bylo tedy pochopitelné, že měl v plánu tyto peníze získat jinak. Jindy by se snad nad podobnou banálností možná ani tolik nerozčiloval, kdyby na zítřejší večer již pro Adriana nebyl domluvený sraz s jedním německým a velmi bohatým sponzorem tohoto klubu.
Kvido vytáhl z kapsy mobil a zmáčkl předvolené tlačítko. „Lucy? Zlato, připrav mi prosím tě kýbl s ledem. Pár obkladů a Gynestril. Jo a panáka. Nebo dva. Adrian je ocejchovanej...“
Po zaslechnutí svého jména přestal zmiňovaný chlapec hovor vnímat. Postavil se, se zakaboněným výrazem začal po stole sbírat veškeré peníze a společně s ostatními svými věcmi je bez jakéhokoliv řádu začal házet do kožené kabely. Samozřejmě nakonec nezapomněl Nickovi věnovat velice ublížený pohled.
Nicolas nejdříve protočil oči, pak mu ovšem zamračení z obličeje docela vymizelo. „No tak promiň,“ natáhl k chlapci ruku. Ten před jeho dotekem ale uraženě uhnul. Nick si povzdechl. „Hele, slibuju, že až zavolám Frederickovi, tak všechno bude v pohodě a ten idiot si za tohle hezky připlatí. Dobře?“ zeptal se smířlivě. „Mý kluky si nikdo značkovat nebude.“
„Nejsem žádnej tvůj kluk,“ odsekl potichu a popadl kabelu do náruče. „A za tohle chci teda pořádně velkej příplatek. Vždyť mi to bude mizet nejmíň tejden!“
„Tak dlouho zas ne. A jestli sis nevšim, taky z toho nejsem nijak odvázanej.“ Nick se poprvé za celou dobu konečně posadil za svůj stůl, přičemž vydechl způsobem, jenž by se při troše fantazie dal nazývat uvolněným. „Aspoň si na pár dní dáchneš, odpočineš si, zrelaxuješ se... a neříkals, že máš holku? Vezmi ji třeba někam na výlet, do Walesu nebo tak nějak, mně je to fuk. Kvido ti na to dá nějakej sajrajt, ani se nenaděješ a bude to pryč. A teď už jdi, hvězdo.“
Adrian mlčel, nepohnul jediným svalem v obličeji natož tělem a propaloval svého nadřízeného očima. Nick se proto otočil na zrzka a vše říkajícím tónem ho oslovil. Kvido kývnul, ukončil hovor a vydal se ke dveřím, kde se výmluvně podíval na Adriana.
Ten tedy naposledy zpupně pohodil hlavou a odešel otevřenými dveřmi pryč.



„Hvězdičko!“ Dívka již z dálky spráskala ruce. „Ukaž - tebe si prej ocejchovali!“ Když k ní přišli, popadla jeho tváře do dlaní a nasměrovala je ke stropu. Podobně jako předtím Nick, akorát podstatně jemněji. Byla vyšší než on a jedině takhle si tmavnoucí zarudlinu mohla pořádně prohlédnout.
„Docela to bolí,“ postěžoval si Adrian dotčeně a pro umocnění efektu ublíženého zvířátka ještě několikrát na Lucy zamrkal. „A určitě to dolů nepůjde nejmíň týden!“
Kvido protočil oči a sedl si na koženou pohovku. Od doby, co vyšli z Nicolasovy úřadovny - jak té obrovské místnosti určené pro vyjednávání zdejších obchodů říkali -, tuto větu Adrian vyslovil alespoň dvacetkrát, přičemž ho Kvido musel neustále ujišťovat o opaku.
„Neboj, za dva nebo tři dny to bude pryč,“ konejšila ho, zatímco ho hladila na postiženém místě.
„Určitě?“ Zvedl obočí.
„No, možná za čtyři,“ pousmála se. Spustila ruce k tělu a skrz záclonu umístěnou v dalších otevřených dveří odešla do prostoru vedlejšího baru. Nevšímaje si nedočkavých zákazníků mávajících bankovkami směrem k ní, jenž zbylí tři barmani nestíhali obsluhovat, popadla láhev s čirou tekutinou a začala ji nalévat do malých skleniček.
Od baru hrála hlasitě hudba, přesto se změna v jeho hlase dala rozeznat hned, co znovu promluvil. „A máš tu nějakou čokoládu?“ Adrianovi se zalesklo v očích. Zmiňovaná bolest byla ta tam.
Lucy se rozesmála, načež, aniž by odložila láhev, vytáhla z kapsy cosi červeného a už to přes celou místnost házela k blonďákovým nataženým pažím. Adrian si pro sebe potěšeně zamlaskal. Ani tyčinku nestihl pořádně rozbalit a už se jí ládoval.
„Karamelová,“ zahuhňal s plnou pusou, „mám rád karamel.“
„Jo, my víme. Sníš všechno, co se třeba jen jako karamel tváří, nic jinýho kvůli tomu nekupujem... Lucy?! Byla bys tak laskavá a donesla mi konečně toho panáka? Prosím...“ Kvido nafoukl tvář a hodil si nohy na stolek před ním. „A vem rovnou i celou flašku. Tady ten si dá taky - viď, hvězdičko?“
Adrian se na něj nehezky zapitvořil. „Buď zticha a uhni,“ lehce ho kopl do natažených nohou. Od kohokoliv se mu oslovení hvězdičko odvozené od jeho příjmení i docela líbilo. Od kohokoliv, jen ne od Kvida. Třebaže spolu vycházeli celkem dobře, často toho druhého škádlili a z Kvidových úst tedy oslovení vyznělo spíše jako urážka. „Chci si taky sednout,“ dodal, když se na něj nechápavě podíval. Kvido se kupodivu sám přesunul více doleva.
Adrian na uvolněný kousek gauče doslova dopadl. Dříve než si těžkou kabelu odhodil k nohám, si z ní ještě vyndal čistící ubrousky a zrcátko, a začal si z tváří stírat zbytky líčení. A čokolády. Trhl sebou, když na obnažené kůži ucítil něco studeného.
„To je jen led,“ uklidnil ho Kvido, zatímco mu na krk přikládal modrý kapesník. „Znecitliví ti to a nebude tě to tolik bolet...“ V druhé ruce již svíral prázdnou skleničku a Adrian si všiml, že i před ním dokonce jedna plná stojí. Natáhl se po ní a její obsah naráz vypil. Lucy se na něj z otevřených dveří, kde stála u barového pultu, usmála.
Zrovna míchala banánový koktejl s rumem. Adrian ho poznal okamžitě, byl to jeho oblíbený.

„Ten blbec tě ale musel kousnout pořádně, docela drsně ti to fialoví,“ ozval se po chvilce Kvido. Už dávno mu mohl led předat, z neznámého důvodu mu ho na krku ovšem pořád přidržoval sám. „Takovýdleho chlapa bych v posteli nechtěl.“
Adrian povytáhl obočí.
„Tedy jako na tvým místě,“ zakoktal rychle, „já samozřejmě nechci žádnýho chlapa. Vůbec žádnýho! Chci říct... vždyť ti musel všechno zpřerážet, ne?“
Pobaveně se ušklíbl. Než však stačil říct jakoukoliv jedovatou poznámku, ozval se vyzváněcí tón Kvidova mobilu a Lucy již před něj stavěla vysokou sklenici s tmavě žlutým koktejlem. Jako poděkování Adrian zabreptal něco o nejlepších barevných drincích na světě a doslova se k červenému brčku přisál.
„Mimochodem někdo se po tobě sháněl. Nějaká dívka.“ Lucy se posadila na židli naproti němu. Očividně brala ohled na telefonujícího Kvida, jelikož mluvila o něco tišeji. Dveře k baru nyní byly zavřené a díky jejich mohutné konstrukci se povyk zákazníků smíšený s hudbou měnil v pouhý jednotvárný šum.
„A co já s tím?“ zamumlal, aniž by se uráčil odtrhnout od koktejlu.
„No nic,“ usmála se způsobem, jenž říkal, že on s tím tedy rozhodně něco. „Já jen myslela, že by tě to mohlo zajímat... Koneckonců jste spolu nějaký ten pátek. Jakže se jmenuje? Darlin? Měla docela sladký hlásek.“
Při vyslovení dívčina jména se Adrian zakuckal a nebýt Kvidovy pohotovosti, nejspíš by celé brčko vdechl.
„Darlin?“ zopakoval, sotva znovu popadl dech. „Ona tu byla? Jak to? Vždyť bude půl druhý, rodiče by ji takhle pozdě nedovolili někam jít.“
„Tak rodiče?“ Lucy se rozesmála. „Neříkej, že ještě pořád chodíš s dítětem.“
„Nech toho, jo?“ zamračil se. „Jen pořád ještě studuje, tak bydlí s rodiči. To není nic divnýho. Je jí stejně jako mně.“
„Takže to je dítě,“ usmála se.
Dělal, že ji neslyší. „A cos jí vůbec řekla? A co ona řekla tobě? A jak vypadala? Zdála se ti naštvaná nebo neměla přes rameno hozenou nějakou tašku?“
Moc dobře věděl, proč se na to ptá. I přes svůj věk Darlin nikdy během týdne nemohla být venku déle než do desíti. Občas o víkendech mohla do jedenácti, to však za předpokladu, že měla veškeré své povinnosti již dávno hotové. Rodiče ji omezovali prakticky ve všem a ona proto poměrně často plánovala, že se od nich odstěhuje. A jelikož Adrian byl jediný, u koho by případné bydlení bylo možné, měl zlé tušení, že to skutečně udělala. Jinak by sem totiž v tuhle pozdní hodinu nikdy nemohla přijít.
Ona sem vlastně nechodila vůbec. Klub sice otevírali již v devět, ale Darlin bydlela na druhé straně Londýna, cesta by jí trvala přinejmenším hodinu. Adrian byl za to rád, protože ani nechtěl, aby sem kdy přišla. A případně tak zjistila, jakou práci tady ve skutečnosti dělá. Navždy pro ni chtěl zůstat obyčejným asistentem majitele.
„No, ona sem vlastně volala, neviděla jsem ji.“
Oddechl si. O starost a zbytečné pobíhání po Londýně míň.
„Ale naštvaně zněla. Nejdřív se divila, že tu nejsi, pak říkala, že jsi idiot a že už jí nikdy nemáš volat a... tedy poprví řekla, že jí máš zavolat, ale nakonec to změnila. A pak práskla s telefonem. Asi tě nenávidí,“ znovu se usmála. Evidentně jí to přišlo vtipné.
V Adrianovi naopak hrklo. Výročí. Dnes měli devíti měsíční výročí a on na to zapomněl. Znovu. Ve skutečnosti ho měli již před týdnem, jenže kvůli tomu, že se Adrian na schůzku tehdy nedostavil, se domluvili, že ho oslaví až dneska. A on znovu nepřišel.
„Zatraceně, musím za ní.“ Chystal se zvednout, avšak jedna pihovatá ruka ho stáhla zpátky.
„Nikam.“ Ozvalo se cvaknutí, když zavřel svůj véčkový mobil. „Ještě si přece nedopil svůj koktejl,“ ušklíbl se Kvido a zandávající si mobil zpět do kapsy se postavil. „Lucy, dej mu ten Gynestril a vysvětli mu co s tím. Za pět minut pro nás přijede auto.“
„Ale...“ Adrian k němu nechápavě vzhlédl. „Ale kam jedeme?“
„Hele, tohle si na to dávej třikrát denně, stačí málo,“ Lucy před jeho obličejem zamávala jakousi stříbrnou tubou s modrým nápisem. „Dává se to na otoky a tak podobně. Bude ti to chladit a pomáhat regenerovat pokožku. Při troše štěstí se ti na tom neudělá nic trvalejšího a během těch pár dní ti to úplně zmizí. V pátek bys sem měl normálně nastoupit, to co zbyde, se přinejhorším zakryje make-upem.“ Usmála se.

Akorát si tubu stihl vzít a zavolat na Lucy několik vděčných slov, když ho Kvido náhle popadl za paži a táhl ho skrz hromadu lidí z klubu ven. Adrian se ani nestačil vzpamatovat a už seděl ve stříbrném volkswagenu.
„Počkej, taška! Nemám svoji tašku!“
Kvido po něm kabelu láskyplně hodil a rozvalil se vedle něj tak, že svýma dlouhýma nohama zabíral více než polovinu prostoru. Adrian mu věnoval několik nevybíravých slov a přátelsky mu poradil, aby si ty svoje haksny strčil jinam, jinak že to bude on, co někomu něco někam strčí. Zrzek se na něj ušklíbl a roztáhl se ještě víc. Zřejmě by tak vydržel po celou následující cestu, kdyby se do něj Adrian nezapřel svýma nohama a nezačal ho násilím odsunovat na druhou stranu.
„A kam teda jedem?“ zopakoval, když se mu pro sebe konečně podařilo ukořistit alespoň trochu místa.
Kvido se záhadně usmál. „To uvidíš, hvězdičko.“
Adrian to nechal být. Stejně se to dřív nebo později dozví, nepotřeboval to vědět hned. Obrátil se k začerněnému oknu a začal pozorovat okolí. Když vyjeli z podzemní garáže a míjeli vchod do klubu, na krátký okamžik se nemohl nadechnout... V tu samou chvíli však řidič přidal na rychlosti a Adrian se tak již nestihl ujistit, jestli procházející muž byl skutečně tím, kým si myslel.



Přesně na druhé straně od klubu Rums, z kterého Adrian právě odjížděl, stál vysoký muž. Černýma očima si prohlížel vchod, do něhož právě vcházeli dva do sebe zavěšení mladíci a hlasitě se něčemu smáli. Byl tu poměrně dlouho, jakoby snad na někoho čekal, ale stačilo si ho prohlédnout a bylo jasné, že naopak to on jistojistě bývá ten, na koho ve většině případů čekají ostatní.
Ve skutečnosti se sám sebe pouze ptal, jestli mu to, co by měl uvnitř nalézt, skutečně stojí za to, aby vešel do něčeho takového.
Znechuceně ohrnul ret. Nic jiného mu nezbývalo. Musel jít dovnitř, ať chtěl nebo ne. Z nadcházejícího setkání byl poměrně rozrušený a ať si to nepřiznával sebevíc, byl na něj i docela zvědav.
Naposledy se rozhlédl do stran, jestli nejedou žádná vozidla. Nechal projet dva motorkáře a následně vkročil přímo doprostřed vozovky. Jen sotva si mohl všimnout, že v tu samou chvíli, v kterou vstupoval do klubu, se kolem něj prohnalo stříbrné auto...

|| 2. Kapitola

VIII. Koketování s pomeranči VII. Malá vítězstvíVI. Někdy se i chladná rána mění v hřejiváV. Poprvé, naposled a všechno mezi tímIV. Zpátky do minulosti, podruhéIII. Zpátky do minulosti, poprvéII. Něco je špatněI. Ocejchovaná hvězdičkaŘekni proč - úvod